Jsem stále ten stejný pitomec! Kdo nezažil neuvěří!

… říká se: “Neuvěřím dokat’ neuvidím.” No u mě to neplatí, bohužel. Dívám se, vidím a zranuje mne to, ale stále odpouštím, zapomínám a doufám.

Jsem z takové divné rodiny x nerodiny, tak se pak není čemu divit, když se mi stává s mou matkou x sestrou, že od ní očekávám, že na mne myslí jako na své dítě a nebo alespon jako na tvora, kterého miluje nu což vždy a opět se spálím!

Ale je již na pováženou, že má kamarádka x nekamarádka mi dělá totéž. Vše je v pořádku, když něco potřebuje, ale jen co má myslet i na mne tak to prostě ne(u)dělá a tvrdí mi (upřímě řečeno, tak trochu o tom začínám pochybovat, že je to pravda). že prostě si na to či ono nevzpoměla. Nejde mi o svátky a nebo narozeniny… ale prostě myslí jen na sebe. Na mne (a kohokoliv jiného, včetně rodiny a spol.) ani Tuk! A to mi tůle říkala jak je pro ní v kamarádství základním kamenem, snažit se vždy kamarádovi/ce pomoc, když je v nouzi a nebo když něco ví že něco shání a člověk to vidí tak mu to koupí/sežene/dá – samozřejmně že namluvím že to má být zadarmo, naopak, ale snaha.

Myšlení na někoho jiného než jsou oni sami. To mi u obou chybí! Myslím na ně stále, jsem jim vždy oporou, když potřebují, ale oni… Nechápu to! Já s tím stále počítám, beru toto své chování za normální, ale oni… Jen mi říkají, když se jich na to ptám (třeba víš že to sháním, proč jsi mi to nevzala?), rozpláčou se a říkají mi, že já jsem moc hodná a oni takové být nedokážou.

Včem je chyba? Já to prostě nepobírám!